Vše začíná ráno v pondělí 21. května.  V Praze se nás ujímá, a po celou dobu pobytu perfektně zahrnuje spoustou zajímavých i cenných informací, průvodkyně Planet Tours & Tra­vel sympatická slečna Lenka.

Ještě před nástupem do le­tadla dostáváme vedle nezbytných informací a letenek také osobní čísla (já mám šťastnou „7“… – očíslováni jsme pro lepší identifikaci čínskými úředníky, neboť cestujeme na „hromadné vízum do Číny“). Je nám předáno také předepsané čínské celní prohlášení  s doporučením nic víc nevyplňovat (v tiskopisu jsou k zakřížkování otázky – například: aktuální zdravotní stav – horečka, kašel, AIDS, mentální psychóza apod., účel cesty, adresa pobytu v Číně, vyvážené předměty, rostliny, zvířata). Každá zbytečně zaškrtnutí informace by se mohla (eventuálně) stát záminkou pro složité vysvětlování čínským hraničním úředníkům.

V místě mezizastávky – Amsterdamu přistáváme po necelých 90 minutách klidného letu. Jedno z největších evropských letišť Shiphol je opravdu rozlehlé. Čekání během čtyřhodinového ho­lands­kého pobytu vyplňujeme set­káním s holandský­­mi známými Tineke a Jannou.

Nejdřív se ale „musíme najít“. Z důvodu zákazu používání mobilů v le­tadlech si Ivan nevzal telefon do příručního zavazadla.

Pozn.: Od roku 2015 je již dovoleno na palubě mít mobilní telefony, ale musí být po celou dobu letu nastaveny na „režim letadlo“.

Do­hod­nuté zatelefonování si je tím pádem dost komplikované. Myslíme si (naivně), že známé objevíme u hlavního východu a tak jdeme hledat naslepo. Opouštíme území nikoho a dostáváme se na oficiální holandské území. Úředník u jedné pass-kontroly nám ra­zít­kuje pas, a ukazuje kudy do příletové haly. Doprava, doleva nahoru, dolů – jsme někde hodně daleko. Po několika dalších dotazech se konečně ocitáme, kde potřebujeme být. Rozhlížíme se dokola. Beznadějně. Kolem nás je spousta lidí, samozřejmě vý­chodů je hodně…

Nechávám Ivana u příručních zavazadel a vydávám se naslepo „pročesávat terén“. I tento způsob je bez efektu. Navíc nemáme vyměněny holandské guldeny a tak se pokouším u zmrzlinového stánku  o směnu dolarů. Jsem ale směrován na druhý konec haly do směnárny, což se mi nechce. A tak si dodávám odvahy a prosím jednoho „mobilujícího“ mladého Holanďana o pomoc. Ochotně mi půjčuje telefon, úspěšně vytáčím číslo Tineke, z ra­dosti „platím dvěma dolary“, a za chvíli se již s pří­telkyněmi srdečně objímáme. Přijely za námi ze středu a severu Holandska, a bylo by opravdu škoda, kdyby z připrave­ného setkání sešlo.

Usedáme do letištního bistra, jsme pozváni k malému občerstvení. Máme si co povídat o našich radostech i starostech, ale náš spo­leč­ný hovor se stejně stáčí hlavně k naší čínské cestě. I pro světoběžné Holanďany je návštěva Číny nevšední záležitostí.

Čas rychle ubíhá, předáváme si ještě malé dárky a loučíme se. Janně a Ti­neke se ješ­tě podaří částečně proniknout i za hraniční pásmo… Hodně srdeč­né setkání s dobrými přáteli.

Po šestnácté hodině jsme již odbavováni u východu „H“ a ve čvrt na šest opou­štíme Boeingem 747 společnosti KLM – China North­West Airlines amsterdamský Shiphol – přímý směr Peking.

Po devítihodinové pohodlné, ale s ohledem na délku cestování  i únav­né cestě, časově posunuté o sedm hodin dopředu a k tomu ještě o ho­dinu navíc, neboť v Číně není zaveden letní čas, dosedáme na pekingské letiště… Už jenom pár desítek metrů chůze jedním z přistavených tubusů a jsme v letištních odbavovacích prosto­rách.