Z prohlídky Letního paláce odjíždíme na oběd a poté na Pekingské západní osobní vlakové nádraží. Je největší v Asii. Půldruhou ho­di­nu čekání (co kdyby se přihodilo něco neočekávaného v souvislos­ti s naším od­jezdem) trávíme procházkami po obrovité hale. V pět hodin již vyrážíme ve směru jihozápad – do Sianu.

Vlak (mohu popsat především náš vagon) je velice dobře vybaven. V prostorných, pohodlných kupé jsou čtyři lůžka. Ve 2. třídě, kte­rou asi užívají především tuzemští pasažéři, cestuje osob o něco více (do vedlejšího vagonu jsem šel ze zvědavosti nakouknout).

Po­prvé a naposledy si v Číně vaříme – přeléváme čes­kou instantní stravu. Ve vlaku je během cesty několikrát roz­nášena a do snad dvoulit­rových termosek rozlévána vařící voda. (Pitná voda v Číně: není do­po­ručeno pít vodu z vodovodů, ani v ho­te­lech… netestujeme prav­divost tohoto upozornění, používá­me vý­hradně vodu z ter­mosek na hotelových pokojích nebo kupuje­me minerálku v obcho­dech).

Vlakové toalety jsou pravým opakem českých „nádražáckých“. Na­prosto bez chyby. Také vedle umístěná „nerezová umývárna“ neu­stále udržovaná v čistotě, doplňovaná čistými papírovými a bavlněnými ručníky, mýdlem atd. Je vybavena třemi velkými nere­zovými umyvadly a zr­cadlem po celé šířce stěny. Zrcadlo je po celou cestu nablýskané. Jakoby byl někde ukryt personál, který sou­stav­ně kontroluje, čistí, doplňuje…

Sledujeme ubíhající krajinu, sem tam s vesnicí, či spíše skupinou hodně prostých až chudobných domků. Betonové zdi v blízkosti nádraží jsou popsány nějakými (zřejmě oficiálními) hesly.

Převážně rovinatý kraj, kterým projíždíme, se zdá být převážně ze­mědělským. Podmínky pro život tady asi nejsou jednoduché. Sil­ni­ce zatím čekají na asfaltový nebo alespoň něčím zpevněný po­vrch. Je mi z toho co vidím kolem dost smutno. Okouzlující dojmy z výstavního Pekingu střídá tvrdá venkovská realita. Trochu mě vnitř­ně utěšuje, když zahlédnu na domcích televizní antény. Elektřina zde tudíž není problémem.

Je kolem osmé hodiny, za okny venku je ještě dost vidět. Co chvíli jedeme kolem velkých jam vzniklých odebíráním hlíny – později vidíme, že zemina je používána (asi) k vylepšení bonity vzdálenějších políček, jinde slouží coby materiál k výrobě cihel. Usuzujeme tak podle malých cihelen, kterých vidíme snad deset. Semtam zahléd­ne­me pohřební mohyly.

Na nevelkých, ale precizně udržovaných pozemcích pracují ještě v tuto dobu rolníci. Je sice sobota, ale v zemědělských oblastech se prý pracuje každý den, od rána do večera. Zemědělská ma­lovýroba je v Číně převážně soukromá. Přidělená políčka ob­hos­po­dařují kompletní rodiny včetně příbuzných .

Začíná se stmívat, s kolegy v kupé si vyměňujeme dosavadní čínské zážitky a kolem půlnoci se snažíme usnout.

Po necelých 15 hodinách, převážně noční jízdy, moc jsme se nevy­spali (nevíme proč – vlak téměř nedrncal), se ocitáme ve druhém pobytovém místě, Sianu.