Po osvěžení v hotelu se vydáváme s kamerou především za naším včerejším večerním zpěvákem, který nás tolik okouzlil. Znovu jsme zdraveni mladými Číňany, kteří se snaží otestovat si s „pra­vými Američany“ svoji školní angličtinu. Oslovujeme nás v tomto směru i skupinka školáků, snad ve věku kolem deseti let.

Krátce si povídáme a dozvídáme se, že žijí asi 100 km od Pekingu, a je­jich učitel angličtiny má zvláštní způsob doplňování výuky. Vždy na víkend organizuje „zájezd za vědomostmi“ pro několik dětí, pronajme pro ně levnější bydlení na okraji Pekingu, a přes den se děti pohybují na frekventovaných místech, kde se lze setkat s ci­zinci. Hovorem se děti efektivně a prakticky učí, zdokonalují.

Děti jsou velice srdečné, usmívají se, Česká republika ani Česko­slovensko jim moc neříkají, s Evropou je to lepší. A tak jako pro­pagaci rádi darujeme další dárkovou kolekci českých mincí a dal­ší odznaky.

A jsme v naší včerejší ulici. Znovu míjíme večeřící stísněné u stolků, proudem lidí jsme postr­kováni hlouběji do ulice, na chvíli si dopřáváme pouliční operní vystoupení a už jsme na místě. K našemu překvapení však starý zpěvák dnes večer odpočívá a namísto něho zaskakuje, zřejmě jeho syn. Má už také pár křížků na krku, přes­něji „na pódiu“, ale otcova projevu, zatím nedosahuje.

Co se dá dělat. Atmosféra je ale i tak dost zajímavá, a tak se kromě točení snažíme zjistit „o co tady vlastně jde“. Před dřevěnou bednou (3-4 m dlouhou, asi dva metry vysokou a stejně širokou) se na jednoduché lavici střídají vždy 3-4 diváci a nahlížejí vyříznutým otvorem dovnitř (dost to připomíná peep-show). Po pár minutách se diváctvo mění a tak to jde dokola. Kupuji si lístek (1 Y) a snažím se pantomimicky vyjádřit naše přání – pořídit si na kameru záběr „toho“ co je uvnitř bedny. Bezúspěšně – jsme odmítnuti. Usedám na lavici a najednou vidím malou cedulku v čínštině, ale také v angličtině.

Z informace se dozvídáme, že koukání do bedny doprovázené originálním zpěvem je vlastně předchůzem čínského kina, tak jak fungovalo před 1000 roky!

V bedně se mi před očima míhají zavěšené papírové plachty s ručně malovanými (pěkné, naivní umění) příběhy. Plachty zpěvák jakousi šaltpákou vždy po sloce (asi) mění. Dívám se asi na 5 obrazů – škoda že skoro ničemu nerozumím, ale i tak tato neobvyklá podívaná stála za to.

Při cestě zpět dokumentujeme olympijskou výstavu, a po­malu se již za­čínáme s Pekingem loučit. Na zítřejší večer je totiž pro celou skupinu připraven zajímavý program až do nočních hodin a v so­botu dopoledne hlavní město budeme opouštět.

Na pěší zóně potkáváme Marrisu, zve další zájemce na návštěvu malířského studia. Zdravíme se s ní, ale od­povídá nám spíš už jenom ze zdvořilosti.

Náhle potkáváme také „naši“ skupinku dětí – studentů anglického jazyka. Zřejmě nestarší z nich k nám rychle běží, a vrací kolekci českých mincí. Jsme udiveni – proč? A dostáváme vysvětlení. Děti se pochlubily učiteli s malými dárky, které od nás dostaly a pedagog jim vysvětlil, že do Pekingu nejezdí proto, aby si brali peníze od kolemjdoucích. To prý nepotřebují. Jsme z toho zaraženi, mince jsou vráceny, to jsme opravdu nečekali.