Po návratu do hotelu se bleskově osvěžíme a hurá na pěší zónu. Tentokrát chceme poznat i její opačnou stranu. Asi po 20 minutách se však ocitáme na rušné křižovatce (mimojiné ještě kolem 22 ho­diny upravované kombinací desítek holých rukou s hlučnou, těžkou mechanizací… práce je hodně – pracovních sil ještě víc).

Jdeme dál. Mizí zajímavé obchody, máme možnost nahlédnout i do pekingského zákulisí. Chvíli procházíme již méně osvětlenými uli­cemi, zvědavě nahlížíme do malých obchodů a potom raději otá­čí­me, vracíme se po druhé straně ulice do centra. V neve­li­ké pro­dejně s hudbou si plním jedno z přání a kupuji  cédéčko se sta­rou lidovou hudbou a pro syny údajně čínskou současnou elektro­nic­kou taneční muziku.

V obchodě je anglická domluva trochu horší. Prodavači se ale stá­le usmívají a tak nakupuji na jejich doporučení. Platím 15 Y za kaž­dé cd. Hodně dobrá cena.

Po návratu domů zjišťuji, že klasická hudba je to co jsem chtěl. Pokud jde o druhé zakoupené CD – se skupinou Flowers – styl české Tři sestry „v mladších letech“… Prodavač ani paní vedoucí mi tedy nerozuměli asi vůbec…

Jinak, zpívaná čínština je pro moje uši podstatně snesitelnější než třeba polština či maďarština. Za nepříliš vyšší  cenu prý lze v ČLR koupit i CD „světových“ pop-rock interpretů, neověřoval jsem příliš. V jednom regálu jsem ale zahlédl, v obalech s čínskými ná­pisy, album U2, dvakrát – třikrát Beatles, jakési výběry od Van­ge­li­se a Manic Street Preachers. Obchod však není příliš velký a na­víc zde prodávají i knihy. Věřím, že ve specializovaných pro­dejnách (ve zlatých stránkách jich bylo uvedeno snad 20) je situace pod­stat­ně odlišná. Jak se zdá o totální hudební izolaci popu-rocku hol­du­jících fanoušků se v současné Číně asi mluvit nemusí.

Při návratu, poblíž pěší zóny, si kupujeme – ochutnáváme dříve zmíněné neznámé maso na špejli. Není „to“ špatné, na nás jenom už trošku tužší…

Cestou dál jsme zastaveni dvěma malými dětmi. Nerozumíme sice co říkají, ale podle natažených ručiček žebrají. Je to zakázané a tady navíc hodně riskantní. Jejich otec (zřejmě) stojí až opodál opřený o kolo.

Později se dozvídáme, že dříve, a  možná ještě  i dnes, si prý sem tam některý Číňan, který nemá nebo nemiluje práci, nechal/nechá useknout například ruku, to aby jeho žebrácká image byla co nejvíc věrohodná.

Nechce se nám ještě do hotelu a tak se vydáváme do jedné z blízkých bočních ulic. Proudí do ní spousta lidí. Míjíme budovu ki­na a po několika desítkách kroků jsme na kraji další ulice, kterou by bylo možno označit jako „občerstvovací čtvrť“. Zde jsou doma pře­devším domorodci – obyvatelé Pekingu. Ulice je osvětlena je­nom spoře – vlastně pouze světlem, vycházejícím z velikého počtu krámků (jedna prostora tak 5×5 metrů, vzadu kuchyně – vpředu se prodává) nacpaných na sebe po obou stranách.

Prodavači a často i kuchaři v jedné osobě, na kolemjdoucí sice také hlasitě oslovují, ale přesto je zde větší možnost prohléd­nout si klidněji nabízená jídla, respektive polotovary sloužící k je­jich přípravě. Všímáme si hlavně chobotnic, krevet, sépií, krabů, nějakých malých z ků­že stažených tvorů, ploutví (snad), mas různých odstínů. Vše je jen tak volně vystavené na tácech, nebo naskládané v prosklených pultech s kusy ledu. Přehlédnout ne­lze kopce najemno nakrájené, nasekané zeleniny… A další a další ma­so… Bůhví, kdo všechno z živočišné říše je zde zastoupen – lepší ale možná nevědět.

Poloosvětlená, hlučící ulice je doslova narvaná lidmi. Pohybu­jeme se jenom krok za krokem, kamerovat není jednoduché, mar­ně se snažím udělat Ivanovi nějaký prostor.

Je pozdě večer, ale stále velké teplo, pot už si ani neutíráme. Normální by bylo vypadnout zpět na širokou pěší zónu. ale milujeme toto probíjení se nekonečným chumlem lidí. Kolem nás tolik rozmanitých vůní, hlasité rozhovory, výkřiky kuchařů, a na­víc ve středu této uličky (snad 6-7 metrů široké) jsou v dlouhé řa­dě, skoro jeden na druhém, nízké jídelní stoly s lavicemi. Viditelně jed­no z míst, kde Číňané rádi večeří. Zvuky, vůně… nemůžeme se na­ba­žit exotické atmosféry tolik odlišná od té „oficiální“ pouhých pár desítek metrů od nás.

Dav nás unáší dál a dál, občas si kontroluji peněženku (za celou do­bu pobytu mi nic nebylo odcizeno).

Jsme již dostrkáni téměř na konec této pouliční jídelny, když stá­le víc a víc registrujeme mužský a ženský zpěv, spíš mňou­kání, doplněné zvuky strunných nástrojů, bubínků a dřevěných klapa­ček. Hledáme z kterého stánku, či reproduktoru k nám zvuky doléhají, ale zakrátko zjišťujeme, že k průčelí domu který ulici uzavírá, je přistaveno ve výšce asi 6 až 7 metrů nevelké jeviště. Uprostřed, u mikrofonu, zpívají muž se ženou (nebo dva muži?), oblečení v pestrých divadelních kostýmech. Doprovází je z levé strany 5-6 civilně oblečených hudebníků. Nečekaně jsme přítomni představení (poulič­nímu) čínské opery, či divadla!

Po provizorních schodech by se možná dalo vylézt nahoru k pódiu. Uchvacují mě totiž muzikanti, kteří vyluzující z mně dosud nezná­mých nástrojů za pomoci smyčce nádherné plačtivé tóny. Od té chvíle mě drží přání – pořídit si onen originální instrument (později se s pomocí Li Li Pa dozvídám, že se jedná o  „arhu“, název si v čínšti­ně nechávám zapsat do zápisníku – a doplňuji: určitě sehnat!!!).

Škoda, že s sebou nemáme videokameru – to by byla podívaná!

To ale netušíme, že ještě větší zážitek nás teprve čeká. Jídelní ulice ještě zahýbá doleva, kde je již podstatně méně stánků. U jed­no­ho si v krátké době kupujeme snad již třetí čtvrtlitrovku chla­ze­né minerálky (zde a v turisticky atraktivních místech 4 až 5 Y… v obchodech za tutéž cenu litrovka). Rozhlížíme se kam dál a v tom slyšíme zvláštní mužský, ale již ne mňoukavý zpěv. Nejvýstižnější pro tento způsob interpretace by byl asi termín křičené (čer­nošské) blues.

Hodně starý zpěvák, zvláštního vzezření (ve světle šedivém mundůru s dlou­hou širokou košilí a ještě širšími kalhotami, s jakoby natupírovanými kudrnatými vlasy (v Číně nezvykle šedé barvy) zpívá na dokola se opakující jednoduchý motiv dlouhou pí­seň. Při zpěvu jednou nohou ukročuje chvílemi nazad, a jednotlivé zpívané části předěluje rytmickou mini vložkou, prováděnou za pomoci šlapacího a ručně obládaného bouchacího zařízení z činelů a bubínku. Zvukem trochu náš vozembouch.

Teď teprve litujeme, že jsme kameru zanechali v hotelu a je jasné, že příští večer musíme znovu zajít nejprve do těchto končin.

Toto „one-man“ hudební představení se odehrává na vyvýšeném stupínku u objemné dřevěné bedny, před kterou po zaplacení sedí vždy 3-4 diváci zírající na něco dovnitř. Zítra se o této zábavě pokusíme dozvědět co nejvíc.

Ještě chvíli nadšeně posloucháme pouličního baviče, vydatně kouřícího a popíjejícího (nejspíš čaj) z velkého porcelánového hrnku, a pak se již unaveni, ale jenom neustávajícím horkem, vracíme kolem půlnoci do Volavky.