Při východu z areálu je i nám nabízena možnost nechat si vlastnoručně podepsat, jedním ze slavných rolníků – objevitelů (za patřičný poplatek), zde zakoupené suvenýry.

Poblíž parkoviště autobusů je rozlehlé tržiště, a rovněž tady ne­ní jednoduché odolat aktivitě prodejců. Je to logické – vždyť se sem sjíždí natěšení turisté z celého světa!

Osobně dávám před­nost kou­­pi třetinky ledového zeleného čaje, ne­boť slunce už zas hodně pálí. Sadu bojovníků s koněm, kteří před­stavují hlavní nabízený výrobek jsem si již zakoupil v Pekingu a proto nechávám Ivana samotného na pospas stánkařům.

Za chvíli ke mně ale chvátá nadšen a s podivným síťovým balíčkem obsa­hujícím sadu vojáků. Koupil mi po smlouvání, i když bez dárko­vé kazety, další pětici za pouhý dolar.

Cestou zpět míjíme nedaleké pohoří a alespoň zrakem spočineme v místě, kde je dosud nedotčená hrobka a podzemní palác císaře Shihuanga. Podle čínských historiků bude otevření určitě další světovou superudálostí. Prozatím zůstává tajemstvím, jaké další poklady se skrývají v okolí a v samotné záhadné hrobce (proti vykradačům je prý zabezpečena důmyslným systémem sa­mo­střílů).

Na oběd zastavujeme v hotelu, do kterého se vchází přes velko­pro­­­dejnu suvenýrů. I zde můžeme nakupovat se slevou. Na prodej­ních pultech převažují hedvábné šátky, vázanky, koberce.

V jídelně sedíme u stolu opět po osmi. Mladý, dívčí personál nás čile obsluhuje, ochutnáváme jeden chutný chod za druhým. Zvlášť jedna delikatesa vy­niká nad ostatní – vepřové kostky se světlou velejemnou pikantní omáčkou dosud nám neznámé chuti (někdo zmiňuje snad použití pro­pasírovaných vodních kaštanů). Personál si všímá naší spokojenosti, jedna ze servírek se nás trocu složitě ptá zda budeme chtít při­dat. Kdo by se takové dobrotě bránil?

A tak je za chvíli na stole vrchovatá oválná mísa. V hitparádě čínských jídel bychom hlasovali určitě pro hodně vysoké umístění.

Tak to je něco, na dálku naznačujeme personálu, že jsme si opravdu hodně pochutnali. Oběd končí, zvedáme se k odchodu.

Pomalu k nám přichází jedna ze servírek. Také ona téměř nezná an­glic­ky. Cosi naznačuje, někdo u stolu prohodí, že si ur­čitě říká o ko­­­­vovou dárkovou propisovací tužku odloženou na kraji stolu. Ma­jitel psací potřeby se ale nechavá slyšet, že by to byl příliš dra­­hý suvenýr, a nabízí jinou – plastikovou propisku s českým nápi­sem. Tu ale servírka odmítá. Nechceš, nedostaneš.

Ivan ještě vytahuje sadu českých mincí – s ní pochodil lépe. Ser­vír­ka ale stále neodchází a tak se zapojuji do rozhovoru já. Vzpo­mněl jsme si, že mám v autobusu také zčásti kovovou, byť obyčejnou reklamní tužku – slibuji servírce, že ji ještě přinesu.

Loučíme se s restaurací, kde jsme si tolik pochutnali, a rychle do au­tobusu. Před odjezdem plním slib, servírce předávám tužku a nějaké od­znaky. Dárek si bere, ale spokojena stále není. Nemám už ale čas situací se dál zabývat, v autubusu čekají jenom na mě.

Jedeme už pár minut, ale stále si lámeme hlavu proč byla servírka to­lik vybíravá. Když se potom ptám dotyčného znalce „chinglish“ zda opravdu chtěla tužku, dozvídám se, že „se mu to – tak nějak zdálo“. Dal­ším a dalším probíráním detailů docházíme k jedno­znač­nému závěru, že servírka určitě chtěla zaplatit přídavek.

Je po hu­moru – stali jsme se tak v Číně (poprvé a naposledy) nepoctivci.