Ocitáme se v další části starožitnické čtvrti.  Zde převažují kamenné obchody. Ručičky hodinek již dost posko­či­ly, ulice jsou plnější turistů. Prodávající jsou aktivnější. Nejlepší obra­nou je samozřejmě okukovat a ještě jenom nenápadně. Sem tam jsme ale stejně vlákáni do obchodu.

V jednom tako­vém obdi­vu­­­jeme nádherné staré loutky pro stínové divadlo. Vypadají opravdu věro­hodně, a ceny jsou vysoké. Chvíli se bavíme s proda­vačkami (angličtina jim nedělá starosti), s cenou nechtějí příliš hýbat a nabízejí nám jiné, levnější, viditelně ne tolik staré, i když také docela hezké. Ne, nekoupíme.

Z obchodu se ale jenom těžko dostáváme, proto Ivan poptává staré čínské hrací karty. Jsme odvedeni do patra obchodu, prodejního skladiště přeplněného starožitnostmi. Jsou na zemi, na stěnách, na pultech, v oknech, všude. Z jednoho šuplíku vytahu­je prodavačka staré karty o roz­mě­ru snad 3x15cm. Cena je ale zase hodně vysoká, prodavačky nám dokazují kvalitu jejich zboží tím, že na některých kusech v obchodě mají certifikační nálepky potvrzující originalitu (je to ale všechno v čínštině!).

Vysvětlují systém certifikace, v obchodě mají i různé ta­bulky k doložení doby původu. Tady to bude asi opravdu o vysokých cenách. Abychom se nějak dostali ven prosím vedoucí o na­­vští­venku, ptám se na prodejní dobu a slibuji – lžu, že se ještě zastavíme, zítra.  Na navštívenku je mi dokonce připsáno i privátní telefonní číslo.

Jednoduchá, ne příliš rafinovaná „finta“ kupodivu zabírá a pro­to ji později ještě párkrát (s úspěchem) uplatňujeme, když je těžké odejít.

Na chvíli nechtěně sejdeme do vedlejší ulice, tam to vůbec není o sta­rožitnostech. Některé malé rodinné domy v Hutongu jsou neobydlené, (pojem pasivní domy do této části Číny asi ještě nedorazil), sem tam ale někdo sedí před domkem na schodě (schod – další obrana před zlým duchem), kolem nás jezdí rykši, kola, občas se proplete i auto. Teď jsme zde určitě jediní Evro­pa­né. Točíme pár záběrů a zpátky do mnohem známější části Liulichan.

Na jednom rohu mě zastavuje Číňan, ukazuje na arhu, jejíž hlava vykukuje z tašky, potom na mě – asi se ptá, zda umím hrát, kroutím hlavou a tak nás odvádí o kus dál. Tam jeho kamarád prodává z pultíku na ulici noviny a čas si krátí hrou na housle. Zdravíme se, prodavač novin bere do rukou můj nástroj, chvíli ho ladí a potom – tento můj první učitel na arhu – předvede jak s nástrojem zacházet. Struny ještě protáhne kalafunou, děkuji mu odznaky.

Navštěvujeme ještě několik dalších obchodů, v kapse přibývá další navštívenka.  Na samém konci ulice je malý obchůdek a u jeho dveří stojí stařen(k)a. Zastavujeme se, spíš ale za účelem udělat si fotografii, ona nás však zve do úzkého krámku. Věci jsou zde naskládány bez jakéhokoliv systému a ne zrovna v čistotě. Náhle se ale Ivan, milovník šachu, rozsvítí – to když spatří hezké jadei­tové figurky. Smlouvání netrvá dlouho, zdá se nám, že jsme možná první i poslední zákazníci toho dne, krámek není opravdu dvakrát lákavý. Cena (necelých 200 Y) je téměř třetinová z původně navrho­vané – a dobrá asi i pro tuto letitou, bezzubou „starožitnici“.  Pro mě Ivan objevuje krásné staré bronzové razítko zakončené ma­lým zajícem (ze 120 na 35 Y).

Prodavačka (typoval bych ji podle věku na pamětnici možná ještě posledního císaře) je s naší návštěvou navýsost spokojena. Nabízí navíc Ivanovi malé, staré leporelo zhotovené z dřevěných destiček, na kterých jsou podomácku namalované  různé náměty jak z kámásutry. Prohlížíme si tuto originální starožitnost, ale ke koupi již nedochází.

Začínáme být unaveni (nejenom samotnou, bezmála čtyřhodinovou pro­cházkou),  občas se sice na obloze objevil mráček, ale přesto je pořád velké teplo) a tak rozhodujeme ukončit naše putování za sta­rožitnostmi. Ivan mě zve na presso v malé kavárničce poblíž stanoviště taxíků, u venkovního stolku pod košatými stromy si již  po­několikáté navzájem prohlížíme cenné „úlovky“, já poprvé po­kouším arhu, a kolem třinácté hodiny se vracíme taxíkem zpět k ho­telu.