Boj o přežití ve čtvrti Liulichan

25. května je pátek a máme volný den až do pozdně odpolední večeře. Po další výborné snídani, na kterou nás netřeba budit, se chystáme k individuální návštěvě ulice starožitníků – Liulichan. Máme ještě chvíli času, absolvujeme každodenní rituál – popíjíme české kafe, a sledujeme programy na čínských a zahraničních TV kanálech.

Michodem dva čínské programy, hodně věrné obdoby MTV, nám při­ná­ší překvapivé zjištění, že čínština zpívaná za moderního dopro­vodu je dobře stravitelná, není vůbec tolik „nápadná“ jako mluvená.

Ranní, skoro pravidelné sledování čínské televize, je pro nás zají­mavé a to i bez zvyklosti jazyka. Z nabí­ze­ných programů si lze vybrat například na jednom kanálu (možná i více) staré filmy s válečnou a budovatelskou tématikou, na dalších dvou třech vidíme něco jako „Dobré ráno“, přerušované zhusta reklamou… Další dva programy nabízejí předcvičování aerobiku… Na následujícím se lze vyučovat vaření, cestovat po světě…  využít zpravodajských servisů CNN či BBC.

Je devět hodin, v tuto dobu otevírá většina obchodů ve staro­žit­nic­ké čtvrti.

U hotelu si najímáme taxi, řidič anglicky téměř nerozumí, ale Li Li Pa nám zakresila cíl cesty do mapy a tak jsme za chvíli (ujeto 5 km zaplaceno necelých 20 Y) téměř u Liulichan.

Po vystoupení, ještě na hlavní, ale viditelně chudší ulici než jsou ty v centru, mě Ivan upozorňuje na nedaleký obchod s hudebními nástroji. Vstupujeme dovnitř, zde čeká na zákazníky několik prodavačů. Ukazuji na stěnu, kde je podle ceny seřazeno několik mnou vysněných „arhu“. Vybírám si jeden levnější „kus“ (á 120 Y), pro­sím o demonstraci funkčnosti, nejprve anglicky a potom (s mno­­hem větším úspěchem) za pomoci pantomimy. Jeden z proda­vačů chvíli ladí a potom zahraje krátkou melodii. Ano to je ono! Ivan je rád se mnou (netuší, že ho hned po návratu na hotel začnu hrou na dvoustrunný nástroj oblažovat).

Loučíme se s prodavači, ještě se rozhlížíme po obchodě, zahlédl jsem dokonce sólovou kytaru světoznámé značky Fender.

Čínský obchod

Čtvrť Liulichan „začíná“ hned za rohem. Je všední den dopoledne a nejbližší ulice zeje zatím skoro prázdnotou. To je nevýhodou pro nás „nešikmooké“, považované znovu nejspíš za pohádkově majetné. Procházka se tak rychle mění v  další „boj o přežití“. Taky prodávající postávající před kamennými obchody či u stánků se předhánějí, neméně aktivní jsou ale i zde hojně zastoupení rovněž  ti, kteří zboží nemají u sebe – přechovávají a prodávají ho doma ve sklepě, na půdě apod.

Okukujeme a nakupujeme hlavně u stánkařů. Ivan mimojiné zajímavý starý zámek na heslo, já hezký malý oválný bronzový přívěsek.

Už chvíli si všímáme mladíka, který se s námi pozdravil již při vchodu do čtvrti a stále se nachází v naší blízkosti. Je trpělivý, čeká na nás i po dobu, kterou trávíme prohlídkou v několika obchodech. Stále jenom pár kroků  před námi, kontroluje naše nakupovací rozpoložení. Tak jdeme „společně“ až na konec ulice, nelze kam vejít či odbočit a tak se  konečně stáváme jeho obětí.

Mladík nás někam posunky naviguje a přitom se snaží naznačit něco v tom smyslu „následujte mě a budete koukat co vám nabídnu“. A tak jdeme.

Procházíme plechovými vraty, náhle je kolem nás spousta malých školáčků. S několika míči hrají mini-košíkovou. Někteří z nich dokonce s pionýrskými šátky na krku. Nevíme co si máme myslet, rozhlížíme se kolem sebe, některé děti nás zdvořile zdraví (asi)… jiné se smějí a baví pohledem na nečekané cizí návštěvníky. Ale náš „uchvatitel“ ukazuje, že se nemáme zdržovat. Pobízí nás k ná­sledování někam do vzdálenějšího rohu dvora.

Po pár metrech jsme u otevřených dveří, za nimiž vedou schody směrem dolů, zdá se do sklepa. Díváme se s Ivanem po sobě, ale proč ne, jsme dva. Našemu průvodci je ale zničehonic přehrazena cesta. Jakási postarší paní ho nechce pustit dál do objektu, asi hlavně kvůli nám. Něco si vzrušeně vysvětlují, ale potom nám mladík ukazuje, že ho můžeme následovat.

Na chodbě se k němu přidávají ještě další tři mládenci a společně vstupujeme — do pokoje, zdá se internátního! Organizátor  originální schůzky nás lámanou angličtinou informuje, že nyní si teprve budeme moci prohlédnout zaručeně originální starožitnosti pocházející samozřejmě  z doby dynastie Ming, nic mladšího.

Vytahuje ze skříně igelitovou tašku, ve které má porcelánové mis­ky a vázy. Další mladík se vrhá pod postel, kde má ukryty po­klady také „nejvyšší hodnoty“, a stejně dva zbývající mládenci ro­zba­lují porcelánové a kovové předměty. Některé kousky jsou opravdu pěkné – Ivanovi se líbí světle zelená miska z papírového por­­celánu nabízená naším „uchvalitelem“. Dává to najevo,  smlou­­vání o ceně začíná. První nabídka objevující se na displeji kapesní kalkulačky je vysoká, rázem ale o 50% a při dalším nesouhlasném vrtění hlavou o dalších skoro 50% nižší! Ivan, znalý smlouvání v arabském světě, ale stále není s cenou spokojen. Číňan se zou­fale chytá za hla­vu, Ivan jakoby končí smlouvání, a tak jde mla­dík s cenou naproti. Zhruba na půli cestě dochází k dohodě a ná­sledné koupi.

Přestože máme část oddělených peněz v kapse (to abychom nemuseli prodávající zbytečně rozptylovat peněženkou s dalšími pe­nězi) drží Ivan při placení v ruce větší částku než je třeba k za­pla­­cení. To je signál k dalšímu obchodu. Druhý mladík nabízí bron­zo­vou, snad obřadní nádobu patřičně zoxydovanou. Ivanovi se také lí­bí, ale naše do té chvíle putování čtvrtí Liulichan teprve začalo. Věc uznale okukuje, mládenec bez nátlaku jde sám od sebe s ce­nou dolů, potom ještě jednou, ale Ivan již nakoupil.

Samozřejumě teď si do parády berou mě. Na posteli je nyní několik pěk­ných věcí. Je těžké rozhodnout se.Líbí se mi všechno, o pů­vod­nosti těžko přemýšlet, nejsme odborníci – o Číňanech se naopak ří­ká, že jsou velmistři v napodobeninách. A tak beru do ruky jednu věc za druhou a zase znova. Nevím co bych si koupil.

Prodávající jsou již nervózní a jeden z nich náhle školní anglič­ti­nou povídá něco o  „sto chlapcích“. Ptám se o co jde a on rozba­lu­je středně velkou vázu, po jejímž celém obvodu je kresba – výjev z nějaké čínské zahrady, kde je „naštosováno“, hlava na hlavě, sto malých chlapců s černými vystříhanými kšticemi.

Váza se mi líbí, pojmenování ještě víc, je rozhodnuto,  ptám se na ce­nu. Ta první je nesmyslná, druhá také, a moje vlastní nabídka (ne tak odvážná jak před chvílí předváděl Ivan) se zase nezdá mla­dí­ko­vi. Zkouším anglicky vysvětlit, že vázu tedy nekoupím a chceme opustit pokoj.  A je tu další kolo smlouvání (jsem při tom držen za ruku, snad, abych opravdu neodešel). Nedbám toho a odcházíme.

Jsme zpět na dvoře a můj prodávající náhle souhlasí s „po­ko­jo­vou“ nabídkou. Ale jenom za podmínky, že si ještě něco koupím. To od­mítám. Ivan, který to všechno z dálky natáčí se hlasitě směje. Číňan mě znovu drží za ruku, vysvětluje hodnotu vázy – ukazuje ná­zorně jak jeho otec nebo děda museli hrabat hluboko v zemi než tento kousek spatřil znovu, po dlouhých stoletích světlo světa.

Pouštím „sto chlapců“ k vodě a otáčím se k odchodu. A teprve v tuto chvíli student kapituluje.  Váza se stává za moji cenu mým majetkem. Číňan to ještě zkouší s nevrácením drobných nazpět, ale byl to jenom pokus spíš z legrace.

Našim prodavačům ještě dávám odznaky a ze dvorku svižně mizíme.

Starožitnická čtvrť